Jedním z pěti známých typů je virus hepatitidy B (HBV), který si každý rok vyžádá nejméně 600 000 obětí, tedy přibližně tolik co malárie. Tímto virem se během svého života nakazily více než dvě miliardy lidí, což je téměř třetina světové populace. Většina z nich se za několik měsíců uzdravila. Přibližně u 350 milionů lidí však hepatitida B přešla do chronického stadia. Přestože tito nemocní možná nemají žádné příznaky, po celý zbytek života mohou přenášet infekci na druhé.

Pokud se s vhodnou léčbou začne včas, může se v případě některých pacientů s chronickou hepatitidou B zabránit vážnému poškození jater. Většina lidí však o tom, že se nakazili, vůbec neví, protože přítomnost HBV mohou odhalit pouze speciální krevní testy. Dokonce ani běžné jaterní testy nemusí naznačovat, že by bylo něco v nepořádku. Hepatitida B tak skutečně může být tichým zabijákem, který udeří bez varování. Někdy se stává, že se zjevné symptomy objeví až několik desítek let po nakažení. V tu dobu už však virus možná způsobil cirhó;zu nebo rakovinu jater. Na jednu z těchto nemocí nakonec zemře každý čtvrtý člověk s chronickou hepatitidou.

„Jak jsem se mohl nakazit?“

Dukk Jun vypráví: „První symptomy jsem zpozoroval, když mi bylo třicet. Měl jsem průjem, a tak jsem šel k lékaři. Ten ale nepátral po příčině mých obtíží a zaměřil se pouze na mé střevní problémy. Potom jsem se vydal za lékařem, který se věnoval tradiční asijské medicíně a který mi dal nějaký lék na střeva a žaludek. Ani jeden z lékařů mi neudělal testy na hepatitidu. Průjmem jsem trpěl i nadále, a proto jsem se znovu vypravil za lékařem, u kterého jsem byl nejprve. Když mi jemně poklepal na pravou stranu břicha, ucítil jsem bolest. Krevní testy pak potvrdily jeho podezření — měl jsem hepatitidu B. Úplně mě to šokovalo. Nikdy jsem totiž nedostal transfuzi ani jsem nežil promiskuitně.“

Když Dukk Jun zjistil, že má hepatitidu, nechali si udělat krevní testy také jeho manželka, rodiče a sourozenci. Všichni měli v těle protilátky proti HBV. Jejich imunitní systém se však dokázal viru zbavit. Nakazil se Dukk Jun od někoho z nich? Nebo snad byli všichni vystaveni stejnému zdroji nákazy? To nikdo neví. Ostatně příčina nemoci zůstává tajemstvím přibližně v 35 procentech případů. Jisté však je, že hepatitida B není dědičná a že se prakticky nikdy nepřenáší běžným kontaktem ani společnou konzumací nějakého jídla. Člověk se nakazí tehdy, když se krev či jiné tělní tekutiny infikované osoby, například sperma, poševní sekret nebo sliny, dostanou přes poraněnou kůži či sliznici do jeho krevního oběhu.

Mnoho lidí i v současné době dostane hepatitidu B z transfuze nakažené krve, a to zvlášť v zemích, kde se krev na přítomnost HBV testuje jen v omezené míře nebo vůbec. HBV je stokrát nakažlivější než HIV, tedy virus způsobující AIDS. K přenosu HBV stačí i nepatrné množství infikované krve, které může ulpět například na žiletce. Zaschlá skvrna od krve navíc může být infekční i déle než týden.

Důležitá je informovanost

Dukk Jun vzpomíná: „Když se u mě v práci dozvěděli, že mám hepatitidu B, přestěhovali mě do malé kanceláře stranou od většiny kolegů.“ Takové zacházení není nijak neobvyklé a může pramenit z mylných představ o tom, jak se virus šíří. Dokonce i vzdělaní lidé si někdy pletou hepatitidu B s hepatitidou A, která je vysoce nakažlivá, ale není tolik životu nebezpečná. Navíc skutečnost, že se HBV může přenášet pohlavním stykem, vede některé lidi k tomu, že se i na nemocné, kteří nežijí nemravně, dívají s jistou dávkou nedůvěry.

Nepochopení a nedůvěra mohou způsobovat vážné problémy. Na mnoha místech se například lidé nosičů HBV bezdůvodně straní. Rodiče nedovolují svým dětem, aby si s nemocnými vrstevníky hrály, školy odmítají infikované přijmout a firmy je nechtějí zaměstnávat. Strach z takové diskriminace lidem brání, aby si nechali udělat testy na HBV nebo druhým pověděli, že hepatitidou trpí. Někteří dokonce raději riskují vlastní zdraví i zdraví členů své rodiny, než aby řekli pravdu. Smrtící koloběh přenosu hepatitidy B tak může pokračovat po celé generace.

Nezbytný je odpočinek

Dukk Jun pokračuje: „Lékař mi sice naordinoval absolutní klid, ale já jsem se po dvou měsících vrátil do práce. Krevní testy i výsledky z CT ukazovaly, že netrpím cirhó;zou, a tak jsem si myslel, že jsem v pořádku.“ Společnost, ve které Dukk Jun pracoval, ho o tři roky později přeložila do jednoho velkoměsta. Zde pro něj byl život ještě náročnější. Musel tvrdě pracovat, aby zaplatil účty a postaral se o rodinu.

V průběhu několika měsíců koncentrace viru v jeho krvi prudce stoupla a on začal být vyčerpaný. Vzpomíná: „Ze zaměstnání jsem musel odejít a teď lituji toho, že jsem se tak přepínal. Kdybych zvolnil tempo o něco dřív, možná by se můj zdravotní stav tolik nezhoršil.“ Ze své zkušenosti se ale Dukk Jun poučil. Začal pracovat méně a omezil své výdaje. Podpořila ho také celá jeho rodina — například jeho manželka si našla práci na zkrácený úvazek, aby lépe vyšli s penězi.

Život s hepatitidou B

Přestože se Dukk Junův zdravotní stav stabilizoval, krev protékala jeho játry stále obtížněji, čímž se mu v oblasti břicha zvyšoval tlak krve. Po jedenácti letech mu praskla žíla ve stěně jícnu a z úst se mu začala řinout krev. Týden pak musel strávit v nemocnici. O čtyři roky později se u něj objevila zmatenost. Způsobil to amoniak, který už játra nedokázala všechen odfiltrovat, a který se mu proto hromadil v mozku. Po několikadenní léčbě však tento problém zmizel.

Dnes je Dukk Junovi 54 let. Pokud by se jeho stav zhoršil, nemohl by s tím mnoho udělat. Léčba antivirotiky neodstraní virus z těla úplně a může mít závažné vedlejší účinky. Řešením by byla transplantace jater, ovšem seznam čekatelů je delší než seznam dárců. „Můj život vlastně pořád visí na vlásku,“ říká Dukk Jun. „Ale nemá smysl se tím nějak trápit. Pořád žiju, mám střechu nad hlavou a skvělou rodinu.